Každý umíráme sám

Sekce

Galerie

/gallery/Kazdyumiramesam.jpg

Listopad je vždy doba pochmurná a v člověku vyvolává takové pošmourné myšlenky. Ray Bradbury v listopadu píše velmi smutné věci. A nejen on. Když na mne kdysi dávno padla taková nálada, chtěl jsem ji vyjádřit nějak melodramaticky. Zda se mi povedlo vyjádřit všechny pocity listopadu posuďte sami.

Každý umíráme sám

Jan E. Hladík

 

 

Bylo šest večer, tma však ještě tolik nezhoustla. V pokoji číslo 108 však již svítila žárovka. Holá žárovka bez žádného stínítka z holého stropu. Holý strop byl posazený na holých nahrubo omítnutých stěnách. U stěn pak stáli tři postele. V jedné ze stěn byl vchod na malý balkónek, kde stál stolek a tři židle. Na nich teď seděli tři unavení staří pánové. Člověk by mohl říct, že jim je tak osmdesát, ale oni by nejspíš řekli: „Jen přidej mladíku. Já už něco zažil.“ Jejich tváře opravdu vypovídali o tom, že jejich nositelé už mají velmi mnoho za sebou. Ale v tomto okamžiku byli veselí. Veselí a zdraví, zabraní do spokojeného rozhovoru.

„Co tomu říkáte pánové. Konec našemu trápení,“ postavil se jeden z nich a rozpřáhl ruce a zvolal z balkónku: „Je konec!“ Druhý vstal také a opřel se o zábradlí, jako by mu bylo dvacet. Loktem se opíraje stál bokem k zábradlí a čelem k mužům, nohy zkřížené. Pomalu si zapálil cigaretu. Popotáhl s trpělivým výrazem někoho, kdo si vše vychutnává nehledě na čas, který mu to vezme. Vychutnal si první nádech. Pak ladně vypustil kouř z úst. Jeho rysy se přes pavučinové proužky kouře zjemnily a on vypadal tak na třicet pět možná čtyřicet. Byl spokojený. Ovšem třetí z nich nesdílel jejich nadšení. Seděl na židli a upřeně se díval na pohasínající slunce.

„Já nevím,“ řekl po chvilce a svěsil hlavu trochu na bok.

„Co se ti nezdá, Tede?“ zeptal se ho muž kouřící cigaretu. „Podívej na všechno tady kolem. Konečně odsud můžeme. Copak ty se cítíš stár? Já ne, jsem plný života.“ Pak se podíval na svou cigaretu, chvilku sledoval oranžový plamínek, pak potáhl, vypustil kouř a pokračoval: „Mně třeba před patnácti lety doktor zakázal kouřit. A dnes? Budu si jich moc dát kolik budu chtít a bez nějakých následků.“ První muž, dávno už nestojíc s rozpřáhlýma rukama, souhlasně přikyvoval a smál se.

„Ray má pravdu, Tede. Konečně odsud vypadneme a začneme nový život. Najdeme si práci, nové koníčky a možná i ženský…“

„Ženy?“ zarazil se Ted.

„A ty chceš být věčně sám?“ otočil se na něj Ray.

„Tak dobře, ženu mít nemusíš, ale můžeš se teď věčně bavit,“ pokračoval Edmond. „Představ si, kolik toho můžeme dělat. Cestovat, sportovat, a jistě i milovat se budeme znovu.“

Ted mlčel, ale z tváří jeho přátel Raye a Edmonda úsměv nezmizel. Stáli na balkoně a jejich myšlenky byly daleko v budoucnosti.

„Pitomá nesmrtelnost, popletla vám hlavy. Vždyť jsme dědkové starý, patříme sem!“ zavrčel Ted a zvednul se ze židle. Odloudal se do pokoje a tam zůstal stát u svého stolku a nervózně se prohraboval v papírech na stole. Vše to byly tak deset let staré dopisy. Edmond se za ním díval otevřenými dveřmi.

„Nesmíš se mu divit,“ řekl Ray. „Ztratil chuť k životu tenkrát před léty, když mu umřela žena.“

„Já vím,´“ povzdechl si Edmond.

***

Ted Cliff Novotný býval úspěšným právníkem na vzestupu. Měl milující ženu, dokonalou, milou, pěknou, chytrou. Podržela ho v těch nejhorších chvílích  a byla mu oporou při jeho první operaci srdce. Druhou absolvoval již sám. Jeho žena zemřela na zhoubný nádor dělohy, kvůli kterému nemohla mít děti. Zůstal sám a šlo to s ním z kopce. Přestal se věnovat právničině, přestal číst, chodit na veřejnost. Zatrpkl. Miloval ji a nikdy se toho nezbavil. Když umřela, umřel i on. Stal se tělem bez duše. Během deseti let zestárl tak o třicet. Odešel do domova důchodců na okraji města. Tam se setkal s Rayem Boumontem a Edmondem Viviatim. Byli starší než on, ale měli mladší vzhled. Ray Boumond byl strojvedoucí z továrny, který odešel na odpočinek kvůli potížím s plícemi. Měl je zanesené prachem z továrny.  Žena mu zemřela ještě za mlada při porodu, ale nechala mu dvojčata a ta hromadu vnoučat. Edmond Viviati byl vysoký a štíhlí Ital s německými rysy. Prostě se mu už nechtělo dělat realitního agenta, tak odešel sem. Každou chvíli ho tu navštěvovali jeho příbuzní z italské čtvrti. Měl prostě obrovskou rodinu. Jenže Ted zůstal sám a život ho prostě už nebavil.

Ray a Edmond mu dělali společnost již sedum let a snažili se z něho udělat zase člověka. Skoro se jim to podařilo, začal se znovu zapojovat do života, ale pak přišel ten zatracený objev, nesmrtelnost.

Stačí jediná injekce a budete žít věčně: hlásaly reklamní letáky na každém rohu. Ray s Edmondem se proto nadchli. Konečně budou moc být znovu jako mladí a žít beze strachu ze smrti. Ale Ted nechtěl o nesmrtelnosti ani slyšet.

Připadalo mu to nepřirozené a cizí. A nedokázal si představit sám sebe žít věčně. Věčně stár a na dosah ruky smrti.

Ray s Edmondem již měli vše naplánované. Všechny knihy k přečtení, místa k navštívení, věci k vyzkoušení. Byli rozhodnutí, že proces operace nesmrtelnosti podstoupí.

Ted stál nad dopisy. Jednou rukou se podpíraje židle a druhou rukou hladíce starý popraskaný a ošoupaný papír. Vzpomínal. Jeho život se za posledních deset let změnil. Změnil ve vzpomínku.

„Ty, Tede“ ozvalo se z balkónku. Ted se otočil za hlasem. „Opravdu si to nechceš rozmyslet?“ Ted rozhodně zavrtěl hlavou. Šel spát, stejně už neměl nic, co by dnes mohl dělat.

***

Ráno se probudil a zjistil, že pokoj je prázdný. Ray a Edmond byli pryč. Na svém stole našel malý papírek.

„Jsme ve zdravotnickém centru, “ hlásil.

„Tak už jsou tam,“ povzdechl si Ted, „blázni.“

Celý den se toulal po balkóně a koukal ven. V poledne mu přinesla sestřička oběd; nepřišel do jídelny. Nebyl tam ani na večeři. Stál na balkóně a vyhlížel je. Jak budou vypadat, jak budou mluvit? Budou to stále oni? Nevěděl. Slyšel už stokrát z televize, z rádia, z novin, odkudkoli o procesu znesmrtelnění. Všichni o tom mluvili jako o zázraku. Tak proč ne on? Když myslel na nesmrtelnost, myslel na ni. Na svou ženu. Viděl ji před sebou. Čekala. Na něho. Přál si zemřít, ale i lpěl na životě. Proč? Bál se. Měl strach z toho, co bude pak. Vrtalo mu to hlavou přes den. V noci se mu o tom zdálo. V jeho představách bylo vše tak, jak by chtěl. Jeho žena, Vivien, stojí vedle něho a drží ho za ruku. Tak jako před lety. Věří tomu tak, že se každou chvíli otáčí. Věří tomu tak, že když přešlápne, bojí se, že jí šlápne na nohu. Stává se z něj paranoik. Ví to, a proto si přeje konec. Ale bojí se, že až zemře, nebude tam. Ona tam nebude. On se probudí někde v posmrtném životě a ona tam nebude. Z toho má strach.

Bylo už pozdě večer, když do pokoje vstoupili dva pánové v oblecích a s úsměvy na rtech. Poznal je však hned, Ray a Edmond. Visel na nich očima a nehnutě je pozoroval. V jejich pohybech nebylo nic zvláštního, ani jejich úsměvy. Nic! Byli to prostě stále oni.

„Zdar, stará vojno,“ pozdravili ho a smáli se.

„Ahoj,“ pozdravil je a stále je sledoval. Vypadali jako opilí. Nic však na nich nebylo zvláštního. Chovali se normálně a mluvili normálně. Jen byli veselejší. Živější.

„To ti bylo něco, Tede“ začal po chvilce Ray. Edmond zuřivě přikyvoval a nahlas se smál.

„Na začátku projdeš vstupní prohlídkou, takovým malým psychologickým vyšetřením.“

„Nechtějí ve věčném životě žádné divné existence,“ smál se Edmond.

„Pak si jdeš lehnout do takového boxu na konci chodby a tam ležíš celý den. Oni do tebe pumpují něco…“

„Ale chápej,“ skočil Rayovi do řeči Edmond. „To něco ti zachrání život a prodlouží ho do nekonečna.“ Připadali mu jako malí. Smáli se jako malí kluci, dokonce tak chvílemi asi i vypadali. Zalil ho příjemný pocit. Byl rád že jim to vyšlo.

Povídali si celý večer. Jako by byli bez únavy. Účinky oné podivné látky, která jim kolovala v žilách byly obrovské a patrné na první pohled. Oni nebyli, ale on byl unaven a usnul.

***

Když se ráno probudil, na stole byla připravená snídaně a dopis. Po včerejšku byl hladový. Pustil se do snídaně Cpal si teplá vejce do úst a zakusoval je toustem s máslem. Zuby měl veskrze ještě dobré.

„Ještě jedl, když rozbaloval dopis. Byl psaný úhledným písmem Edmonda Viviatiho.

„Drahý Tede,

Nemohli jsme vydržet. Promiň nám, že jsme se s tebou nerozloučili. Ty jsi usnul a nás přemohla chuť žít. Žít naplno! Ray má v plánu navštívit všech sedm divů světa a hned se rozhodl pro ten největší. Teď je na cestě do Egypta, podívat se na pyramidy. Já si sjedu do Itálie za svou rodinou a prohlédnu si Řím, Benátky, Janov a další města.

Neklesej na mysli. Jsme v myšlenkách s tebou. Kdyby ses rozhodl připojit se k nesmrtelným, vyhledej nás. Oslavíme to. Pokud ne, užívej si času, který je ti vyměřen.

Milujeme tě

Edmond Viviati

Ray Boumont

 

Vidlička s vajíčky mu vypadla z úst. Cinkla o hrnek a talířek a zbylá vejce se rozstříkla po stole. Ted se pomalu otočil. Teprve teď si toho všiml. Pokoj byl úplně prázdný. Zmizel Rayův obraz ze stěny, Edmondovy knihy z knihovny. Skříň zela prázdnotou. Bylo v ní jen několik srovnaných košil, které patřily jemu. Ztuhl. Nemohl tomu věřit, zůstal sám, znovu.

Nezlobil se. Nemohl. Nemohli přece za něj. Neměli ho na starosti, jako nějaké malé dítě. Ale byli to jeho přátelé. Měl je rád. Byli jediní, kdo mu zbyl. A teď už nemá ani je. A byla to jen jeho vina, že odešli. Přeci to tak chtěl.

***

Týdny běžely. Čas utíkal, hodiny pádily a jeho život se pomalu zkracoval. Nejdřív to ani nepostřehl, pak to však musel začít vnímat. Nejdříve kostmi, poté svaly, pak to zmohlo i jeho mysl.

Začalo to na podzim. Chladné počasí ho nejdříve začalo podkopávat. Prochladl, pak dostal rýmu, chřipku, zápal plic. Všechno ustál. Ale z toho všeho mu zesláblo srdce. Doktoři ho pravidelně dopovali prášky. Nechtěl je. Byl vzpurný. Plival je na zem. Nechtěl je zapíjet. Párkrát se ho pokusili přemluvit k nesmrtelné injekci: Vždy odmítl. A pak přišel poslední den. Cítil to. Dnes je ten poslední den, myslel si. Konečně to přišlo. Chtěl zavolat sestru, ale pak si to rozmyslel. Stáhl ruku ze zvonku zpět. Nezazvonil. Jen si lehl a čekal...

Čekal celý den. V poledne mu sestřička donesla oběd. Zjistila, že se snídaně ani nedotkl. Chtěla mu vynadat, ale všimla si, že spí. Avšak něco se jí nezdálo. Přistoupila k němu a zjistila, že má velmi slabý puls. Skoro nedýchal.

Okamžitě celou dlaní stiskla zvonek. V mžiku stála u postele vrchní sestra. Za další chvíli byl už v pokoji doktor. Mezitím sestra Teda vysvlékla z košile a doktor začal s oživováním. Po chvíli se Ted skutečně začal navracet k životu.

„Aaahh,“ vydralo se mu z hrudi. Pak se jim znovu ztratil někde v propasti mezi živými a mrtvými. Doktor se chtěl pustit do další masáže srdce, ale někdo mu zachytil ruku.

„Nehte ho,“ řekl příjemný starý hlas. Doktor se ohlédl.

„Čeká na to takových let, tak mu to nekažte,“ řekl druhý hlas. Doktor koukal na dvě tváře. Hned je poznal. Jeho bývalí pacienti Ray Boumont a Edmond Viviati.

Doktor se postavil a ustoupil stranou. Ray s Edmondem se skrčili nad Tedovou postelí.

„Jsme s tebou, Tede,“ pošeptal mu do ucha Ray. Edmond uchopil jeho ruku do své a tak tam seděli. Cítili Tedův puls, jak se ztrácí, nabírá na síle a znovu se ztrácí, tam někde v propasti.

***

Ted otevřel oči. Ne moc, ale trošku. Vnímal obrysy. Pokusil se trošku zaostřit. Spatřil několik osob. Sklonili se k němu. Poznal je. Byli to Ray a Edmond. Pousmál se. Poznali ten nepatrný úšklebek a usmáli se také. Někdo se za nimi pohnul. Pokusil se na něj dohlédnout, ale bylo to tak daleko. Dalo mu obrovskou práci, než zaostřil. Spatřil jemnou ženskou tvář, která se na něj dívala. Vivien.

„Vivien?“ pokusil se říct nahlas, ale byl příliš slabý. Avšak žena jakoby mu rozuměla. Sklonila se k němu a on cítil příjemné teplo. Všiml si, že Ray a Edmond zmizeli. Zmizel i pokoj, postel, všechno kolem něho. Zůstal jen on a jeho žena. Vivien!

„Ahoj,“ pošeptala mu do ucha.

„Ahoj,“ řekl jí on a pohladil jí po tváři. Cítil ji. Jak krásný mu připadal ten pocit. Vzala ho za ruku a pak se k němu přitiskla.

Byla tam!

 

Olomouc 19.11.2003

grafika: JackSan z DeviantArt

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

CAPTCHA

Komentáře