Noční host

Sekce

Galerie

/gallery/nocnihost.jpg

Ve kterém orgánu sídlí duše? To je otázka, kterou si lidstvo pokládá už od nepaměti. A co když orgán, ve kterém duše sídlí, vyměníme? Bude mít člověk duši někoho jiného? Nebo duše snadno přesídlí? A kde sídlí city? V mozku? V srdci?

Noční host

Jan E. Hladík

 

Ani nevěděl jak, ale dostal se dovnitř. Nejspíš to bylo oknem, které už bylo trošku chatrné a tak snadno podlehlo silným mužským rukám. Cítil se strašně; zase to udělal. Cítil se strašně, ale na druhou stranu ho to příjemně vzrušovalo. Když byl mladší, udělal to nesčetněkrát a nikdy ho nechytili. Dokonce ani neměli žádné důkazy, kromě nesmyslných otisků prstů. Jen jednou nějaká upovídaná sousedka tvrdila, že někoho zahlédla u zadních dveří. To byl nesmysl! Nikdy nechodil dveřmi, jenom oknem. To v něm teprve vzbuzovalo ten pravý pocit vzrušení. A navíc si nikdy neuměl poradit ani s obyčejnými zámky.

Stál kousek od okna, kterým dovnitř vešel a jeho záda osvětlovala pouliční lampa svým žlutavým světlem. Noční studený vítr se mu prohnal vlasy a donutil ho zavřít okno. Uvažoval, že by si mohl rozsvítit, ale to by se všechno akorát zkazilo. Jenom tma v cizím bytě může uvnitř jeho duše zažehnout plamínek, který nepociťoval již dvanáct let. Dvanáct dlouhých let v nemocnici se slabostí srdce. Nemohl opustit lůžko, pokud s ním nešla nějaká sestra. Ach, jak ho to tenkrát lákalo, ale nemohl. V nemocnici by na to hned přišli. A tak dlouho snášel pokušení a zmíral tím ještě víc, než vlastní nemocí. Transplantace ale proběhla velmi dobře a on se cítil znovu mladý a plamínek se v jeho duši rozhořel na neuhasitelnou vatru.

Stál nejspíš v obývacím pokoji, neboť kousek od něj byla velká rozkládací pohovka a před ní televizor s plazmovou obrazovkou. Ten, kdo tu bydlel, byl nejspíš velmi bohatý člověk. Odpovídalo tomu veškeré vybavení bytu včetně všech serepetiček na mnoha policích a v zasklených skříňkách. V rohu místnosti pod stropem blikalo červené světélko s neuvěřitelnou trpělivostí. Byl to alarm. Proč nezařval, že se někdo cizí vplížil do domu? Unavený jistě být nemohl, protože jeho červené oko co chvíli schladilo jeho tvář. Odpověď byla jednoduchá, byl vypnutý. Zkrátka nefungoval.

Viděl tu ženu, která zde přebývala, když stál schovaný na zahradě. Telefonovala a pak vyběhla ven tak rychle, že na alarm úplně zapomněla. Stál ve skrytu stromů ještě dobrou hodinu, aniž by se pohnul. V tom vynikal ze všech věcí nejvíc. Dokázal stát bez hnutí několik hodin. Dokonce dokázal i nemrkat, čímž vyděsil už tolik lidí. Teprve po té hodině, když si ověřil, že se ta ženská nevrátí opravit svou chybu, rozhodl se pohnout. Plížil se pomalým krokem ospalého lenochoda kolem domu, až narazil na vhodné okénko. Nejdříve chtěl vejít francouzským oknem, ale mělo zámek. Stačilo tedy jen zatlačit na chatrný okenní rám a posuvné okno samo vyskočilo z pantu. Otevřelo se a on jím bleskově proplul dovnitř.

V domě nikdo nebyl. Byl cítit lehkým parfémem od Diora. Napovídalo to tomu, že v domě bydlí jen jediný nájemník, protože víc parfémů se mu nepodařilo zaregistrovat. Léta cviku mu vycvičila smysly natolik, že se až sám divil. Vlastně bral všechny tyto své noční výlety jako hru. Byl nekonečné dítě s trošku drsnými sklony. Možná to vše plynulo z jeho matky, která ho nenáviděla a dávala mu to dost zřetelně najevo. Možná ze školy, kde byl šikanovaný i od holek. Možná. Sám se vždy smál všem psychologům, ke kterým chodil jen, když se chtěl dobře pobavit. Z jeho dětství dělali vždy nějakou pohádku. Víc nad tím nepřemýšlel, raději.

Vystoupal do prvního patra. Byla v něm koupelna plná všelijakých voňavých tubiček a krabiček. Skoro se od nich nemohl odtrhnout. Odolal pokušení napustit si vanu a smíchat všechny ty voňavé ingredience do nadýchané pěny. V dalším pokoji byl šatník, dalo se z něho vejít do koupelny se zářivě červenými dlaždičkami a také do ložnice. V šatníku byly jen dámské šaty, sukně, vestičky, halenky, módní kalhoty, tříčtvrťáky a večerní šaty. Hýřilo to tu barvami a střihy. Na každý kousek pověšený na ramínku si sáhl a pohladil ho. Cítil tak jemné materiály, objímal tak krásné střihy a vsával nádherné vůně. Přál si být malý chlapec a zabalit se do všech těch překrásných šatů a spát v nich celý den. Často to také tak dělal a vždy za to dostal od své matky pořádný nářez. Nevadilo mu to, stálo to za to.

V ložnici našel puntičkářsky ustlanou postel, která velikostí odpovídala manželské, ale nebyla. Bylo na ní jen jedno povlečení, jedna peřina, jeden polštář, ale nesčetné množství polštářků různých tvarů a barev. Sem tam vykukovaly mezi polštářky hlavy medvídků a dalších plyšových mazlíčků. Vzpomněl si, že to viděl mnohokrát u jiných žen. Všechny mají nějaký svůj koutek, svou svatyni, a většina jich ji má v posteli. Pohladil svou hrubou rukou přehoz na posteli s prapodivným vzorem, který měl asi napodobovat zebří kůži. Zanechal po sobě jen nepatrné zvlnění, které jedním zkušeným pohybem opět narovnal. V jednom z rohů stálo velké zrcadlo. Nechtěl se do něj podívat, protože jediné, co na světě nenáviděl, byla jeho vlastní tvář. Nebyl nijak zohyzděný, nebo ošklivý. Byl to pěkný muž, který v mládí prožíval opravdu krásné chvíle s křehkým pohlavím, ale možná za to se nenáviděl. Nenáviděl se za to, že dokázal podlehnout onomu kouzlu. Nenáviděl svůj obličej proto, že sváděl. Kdyby nebylo jeho obličeje, nemuselo by se nic z toho dít.

Teď ale hleděl do zrcadla někam za svůj pěkný obličej a vzpomínal. Vzpomínal na všechny ty ženy, které během svých nočních obchůzek navštívil. Počkal vždy pozdě do noci, schovaný někde v bytě a pak...

Uchopil nějaký předmět do ruky a divoce se rozpřáhl. Jeho opatrnost ho však přinutila utlumit v sobě ten hněv a křik. Podíval se na předmět, který uchopil a zjistil, že je to onen parfém od Diora. Odzátkoval ho a vypustil trošku bílého obláčku do vzduchu. Vsál nosem skoro veškerý obsah mráčku, až ho zaštípalo v nose. Krásná vůně.

Pozorně si prohlédl různé předměty na policích. Byly to takové ty dámské hračičky, kterým nikdy neodolají a musí si je koupit. Sošky štěňátek v různých polohách, nějaké ty dárečky, roztodivné fotografie. Fotografie. Přinesl si židli od pracovního stolu a díval se na fotografie. Díval se dlouho, snažil se zachytit každý detail obrázku. Žena byla černovláska s dlouhými vlasy po ramena. Byly jemně vlnité a on si je hned představil, jak vlají ve větru. Měla trošku orlí nos, který její kráse ale nikterak neubíral, ale naopak ji činil velmi přitažlivou. Malé rtíky na podlouhlém obličeji jí dodávaly krásný vzhled modelky. Vypadalo to, že je vysoká. Na jedné z fotografií měla na sobě zelený oblek lékařky a objímala jiného doktora. Pod tím vším byl nápis "7. Července 1997 První operace - transplantace ledviny." Položil fotografie zpět a vrátil zpět i židli. Všiml s na stole několika úhledně vyrovnaných složek, a tak je otevřel. Listoval jimi, i když nerozuměl jejich obsahu. Byly to nějaké lékařské dokumenty. Až na jednom papíru narazil na vlastní jméno. Trošku se zarazil, neboť mu najednou připadalo, že se veškerá jeho vina provalila. Pak se ale usmál a složku zavřel, aniž by se snažil nějak zjistit, proč tam byl jmenovaný. Nakonec to vlastně ani on být nemusel. Vždyť měl tak obyčejné jméno, které může mít tisíce lidí na planetě.

Chtěl si prohlédnout šuplíky, ale zjistil, že jsou zamčené. Nemohl proti tomu udělat vůbec nic, protože vypáčit je nemohl. Prozradil by se tím a otevírat zamčené zámky se nikdy nenaučil. Klíč se mu hledat nechtělo, protože stářím trošku zlenivěl. Možná měla klíč u sebe. S tímto se jal znovu prohlížet pokoj. Zrcadlo, postel, police, stůl, skříň. Skříň.

Došel ke skříni a otevřel ji. Číhalo tam na něj několik krabic úhledně vyrovnaných do řad v policích nad sebou. Několik jich otevřel. Byly v nich převážně boty. V jedné, až úplně nahoře u stropu, našel zbraň. Byl to malý kolt s revolverovým zásobníkem na šest nábojů. Nikdy zbraním nerozuměl a v šeru pokoje nedokázal přečíst značku. Vyzkoušel si ale, jak mu sedí v ruce a potěžkal ho. V krabici vedle něho ležela krabička se stojánkem s náboji. Takové maličké lesknoucí se potvůrky, které se obrovskou rychlostí prorvou tělem a napáchají tam škodu na zdraví. Vrátil koltík zpět a krabice úhledně srovnal tak, jak byly předtím. Všiml si, že nikde není ani smítko prachu. Protože nebyl úplně hloupý, i když byl trošku pomalejší v chápání a moc toho neuměl ani neznal, zauvažoval. Ta žena je doktorka, podle všeho chirurg a celý byt je udržován v naprosté čistotě. Doktorka jistě nemá tolik času na jeho úklid, proto má najatou ženu na úklid. Napadlo ho, že hospodyně může bydlet někde dole. Zavřel proto potichu dveře a opatrně sešel ze schodů. Když prozkoumal celé přízemí a zjistil, že je tam garáž, dva nezařízené pokoje, kuchyň a obývák vedoucí do malé chodby, ozvalo se tiché cvaknutí. Zvuk nesmírně připomínající otevírající dveře proplul místnostmi a narazil na jeho bubínek. Zareagoval téměř okamžitě a ještě dřív, než se stačilo rozsvítit, zavřel za sebou dveře do jednoho z nezařízených pokojů. Služebná tu nebydlela, ale paní domu se již jistě vrátila.

Jeho slova se skoro okamžitě potvrdila, když zaslyšel slušné projevení úžasu, že je alarm vypnutý a následně na to lehkou nadávku na vlastní hloupost. Stál u dveří, ucho přitisknuté na tenkou stěnu. Slyšel tak každý zvuk, i sebemenší, který žena způsobila. Ozvalo se vysoké pištivé pípání a žena ho rychle utnula. Mobilní telefon se rozhovořil, ale nebylo slyšet, co říká. Slyšel jen ženu, jak odpovídá na otázky a trošku rozhořčeně ukončuje hovor s tím, že je třičtvrtě na jednu. Pípnutí zamykané klávesnice a zvuk klapnutí, jak je mobilní telefon odkládán na polici v obývacím pokoji. Nakonec očekávané kroky stoupajících nohou po schodech.

Opatrně a potichu otevřel dveře. Zvuky jako by se zostřily. Jako pokaždé se podivil izolačním schopnostem dveří. Se shora bylo slyšet napouštěnou vanu a nějakou hudbu, která se linula z přehrávače kompaktních disků. Bylo rozsvíceno. Zhasnul. Ozval se poděšený výkřik, jak se žena nahoře na schodech lekla. On opatrně zaklel, protože se trošku přepočítal. Myslel, že ona bude v koupelně, kdežto ona byla asi v šatníku a zahlédla, jak se zhaslo světlo. Jako by skoro zapomněl, co dříve věděl lépe než své jméno. Skoro okamžitě se zase rozsvítilo a měl štěstí, že stačil uhnout před hlavou paní domu, která se objevila v chodbě, aby zkontrolovala, co se děje. Nevěděl, k jakému došla závěru, ale za chviličku její hlava zmizela a ustal zvuk malého vodopádu plnícího smaltované jezero v koupelně. Za chviličku si byl již jistý, že mu nic nehrozí. Šplouchání a cákání  z koupelny napovídalo, že nebezpečí pominulo.

Zamířil do kuchyně. V dřevěném stojánku tam bylo několik nožů. Všechny s moderním nerezovým držátkem. Vytáhl jeden po druhém, aby se přesvědčil, který k jeho záměru bude nejlepší. Jemně pilovaný nůž s tupou špičkou na pečivo vrátil. Vrátil též podlouhlý hubený nůž se zoubky na ovoce. Potěžkával pak v ruce dranžírovací nůž na maso a sekáček na porcování zmrzlých potravin. Rozhodl se pro dranžírák, dlouhý špičatý nůž se zaobleným ostřím. Na prstě si vyzkoušel jeho ostrost a když pak jazykem olízl kapku krve, zamířil nahoru.

Žena byla pořád v koupelně a domem se rozléhala hudba z reproduktorů. Nepoznal, co to je, ale bylo to něco romantického. Zastavil se kousek od dveří, které z chodby vedly do koupelny. Viděl ženu ze zadu. Připadal mu moc pěkná. Postava trénovaná jízdou na kole, které našel v garáži společně s drahou škodovkou, a možná aerobikem. Náhle prudce uhnul, protože si všiml, že žena leží ve vaně před zrcadlem, ve kterém byl krásně vidět i on, neboť bylo zrcadlo přímo proti dveřím. Chvilku čekal na moment svého prozrazení. Stalo se mu to jednou, vlastně třikrát, když buď neopatrně shodil nějaký předmět, nebo kýchl. Jednou se mu též stalo, že ho žena viděla. Dlouho na sebe pak koukali, než se on otočil, vyskočil z okna a utíkal pryč. Nevěděl, proč ho ona žena nepopsala policii, ale nejspíš jí šok přivedl do blázince, nebo si prostě nezapamatovala, jak vypadá.

Nic. Koupající se nahá brunetka ho nezpozorovala. Nevrátil se ke dveřím, aby ji mohl pozorovat, ale odešel do ložnice, aby se tam posadil a počkal, až ona přijde za ním. Ložnice byla rozsvícená. Zhasnul ji proto, aby si mohl v klidu odpočinout. Sedl si na židli u pracovního stolu a unaveně zvrátil hlavu nazad. Bylo již hodně pozdě a on byl vzhůru od brzkého rána a hledal. Hledal vhodný dům na odlehlejším místě s velkou a krytou zahradou. Našel ho nakonec až na okraji města. Teď až po dlouhé době si mohl dovolit polevit ve své ostražitosti. Naslouchal líbezným tónům vycházejícím z tmavou síťovinou přikrytého reproduktoru na vysoké polici. Druhý reproduktor byl na zemi za stolem a příjemně otřásal podlahou z leštěného dřeva. Naslouchal táž příjemným zvukům šplouchající vody jejíž vůně se linula až k jeho nosu.

Pak se ozvalo trochu silnější zašplouchání a to mu prozradilo, že žena vylezla ven z vany. Disk již běžel podruhé, protože na displeji svítil nápis repeat. Byla ve vaně opravdu dlouho. Možná na chvilku i usnula. Bojoval chvíli se spánkem také, přeci jenom příjemná hudba a uspávající šplouchání byla velká lákadla. Prozrazení by ale bylo mnohem tvrdším trestem, než je lahodnost spánku, a tak se střežil usnout.

Duté capkání ho donutilo bleskově vstát a těsně před tím, než žena vylezla z šatníku, zmizela jeho noha a s ní i zbytek jeho těla na chodbě. Brunetka, s ještě zacpanýma ušima vodou a vatou, si ničeho nevšimla, ani odsunuté židle. Posadila se na postel a sundala z hlavy ručník omotaný po tureckém stylu. Jala se s ním pak sušit své mokré černé vlasy, které teď připomínaly spíš promočená havraní křídla. Obratně si procuchávala vlasy, aby ani poslední kapička vody v nich nezůstala. Díval se na ni zpoza dveří. Jeho oči se nemohly odtrhnout. Vzrušovala ho, lákala ho, a proto ji nenáviděl. Nenáviděl ji, protože to dokázala. Sevřel v ruce nůž pečlivěji a v tu chvíli si uvědomil, že ho vlastně v ruce nesvírá.

Jedním okem mrkl na skleněnou desku stolu, kde se v měsíčním světle lekla čepel velkého kuchyňského nože. Ona naštěstí seděla zády k němu, takže si ho nevšimla. Ale kdyby se otočila, jeho lesk by ji přímo praštil do očí. Se svou přespřílišnou pečlivostí by ihned poznala, že na stole je něco, co tam nemá nic děla. V pokoji byla stále tma. Ona seděla na posteli s hlavou nakloněnou, aby se jí lépe dostala voda z ucha. Vatičky si již vyndala a položila je na mističku na nočním stolku, pečlivě vedle digitálních hodin a s hranou stolku srovnanou knihou o chirurgii. Právě se otočila směrem ke stěně, hlavou ode dveří, aby si pročistila pravé ucho. Využil toho a rychle a nehlučně přeběhl na druhou stranu pokoje, za její záda. Slyšet ho nemohla, protože měla ucho plné vody a ještě si ho mnula prsty v ručníku. Sebral nůž v okamžiku, kdy si přestala mnout ucho. Zvuk klouzající nerez oceli po skelné ploše ji přinutil se otočit. Nespatřila však nic. Nevěřícně vstala a šla se podívat.

Došla ke stolu a u něho se zastavila. Pečlivě se rozhlédla a prstem přejela po desce stolu. Nevěděl proč, ale možná ji to uklidňovalo. Snažila se tak nejspíš si uvědomit, že to byl sluchový přelud. Nevěřícně prohrábla prsty záclonou a závěsem. Nic. Pak zůstala jen tiše stát a poslouchala.

On pod postelí ani nedýchal. Strnul tak, aby se nemusel vůbec pohnout, ani kdyby se celý dům otřásal v základech.

Ještě než se stačila otočit, rychle se položil na zem a když viděl, že se zvedá, vsunul se dvěma bleskovými pohyby pod postel. Byla to velmi nebezpečná skrýš, protože z pod postele nemohl tak rychle utéct. Viděl ji, jak prohrabuje závěsy a velebil se za to, že se rozhodl pro postel. Viděl její tmavé nohy, jak přecházejí po pokoji a následně celý pokoj zalilo žlutavé světlo z lustru připomínajícího malou chobotnici. Chvíli se její nohy nepohybovaly a z toho soudil, že je správně vyděšená a celou noc již nezůstane v klidu. Hlasité cvaknutí následoval příliv tmy a její nohy rychle a nervózně přešly pokoj a usadily se na posteli. Cítil, jak se celkem nízká postel sesula ještě trošku níž pod její vahou. Několik pružin smutně zavrzalo.

Rozsvítila lampičku a strašidelné stíny se rozběhly po zdech pokoje. Neviděl ze svého stanoviště nic, ale představoval si, že se co chvíli otáčí, aby zkontrolovala, co se to v pokoji zase pohnulo. Nepohnulo se však nic. On ležel pod postelí a cítil na své hrudi každý její pohyb. Tlumil svůj dech a tišil svůj rozrušený tep. Ona se neustále vrtěla a dávala mu o sobě vědět třením pružin matrace o jeho hruď.

Ležel tak asi hodinu, než se světlo lampičky zhaslo a přineslo tak s sebou novou záplavu stříbřitě modré tmy. Chvilku mu trvalo, než si jeho oči zase zvykly. Asi si tak dlouho četla, protože slyšel šustit papír.

Teď se však frekvence jejího dechu prodlužovala a její tělo se pomalu uvolňovalo a přestávalo se tolik vrtět. Za nedlouhou dobu se pokojem konečně neslo její spokojené oddechování. Ještě však nemohl opustit svou skrýš, protože dobře věděl, že mysl si ještě dlouhou dobu po usnutí uchovává svou ostražitost. Zůstal tedy ještě ležet bez hnutí a naslouchal zvukům nočního domu.

Dům žil svým životem. Vítr se proháněl po střeše a rozpovídal tašky a dřevěné krovy. Trubky s vodou spokojeně zabublaly a věčný plamínek plynového sporáku syčel. Do toho všeho oddechovaly dvě osoby v ložnici. Jedna spokojeně nic netuše a druhá s napětím.

Konečně se zdála příhodná doba. Nemohl už dlouho vydržet to napětí škubající mu svaly a nutící ho zamáchat blýskavým nožem ve vzduchu jenom pro to potěšení slyšet ten zvuk. Vytáhl nůž schovaný pod mikinou, aby se neleskl, a přiložil ho špičkou na zatížené místo matrace. Byl tak ostrý, že sám pronikl do napnuté látky. Dál se mu již ale nechtělo. Trošku zatlačil a nůž s podivným zvukem projížděl matrací. Žena se zavrtěla a uvelebila se v nové poloze. Tady už by jí nůž v matraci nezasáhl. Musel tedy ven. Vytáhl nůž z matrace a opatrně se vyškrábal z pod postele.

Stál tak nad ní s nožem v jedné ruce a druhou rukou opatrně šmátral po peřině. Nahmátl její nohu a trošku bázlivě se odtáhl. Pousmál se tomu a znovu se jí dotkl. Necítila ho, měl příjemně teplé prsty. Pohladil ji po stehně tak jemně, že se jí nepohnul ani jediný chloupek. Měla nohy pečlivě oholené, přesto nemohla tento marný boj s přírodou vyhrát. Malé světlounké chloupky jí pokrývaly lýtka a stehna stejně jako paže a předloktí. Srdce se mu rozbušilo tak prudce, že musel na chvíli odstoupit.

Stál před oknem a stříbrný měsíc osvětloval jeho záda. Napřáhl paži a máchl. Měl rád ten svištící zvuk, kdy ocel rozřízne i tu nejmenší molekulu vzduchu. Udělal to již sedmkrát. Sedmkrát zajela chladná ocel do teplých těl mladých žen. Sedmkrát a teď cítil to nutkání udělat to po osmé. Přistoupil opět k lůžku a uchopil nůž oběma rukama. Napřáhl se nad svou hlavu a ...

Neudělal to. Něco mu bránilo. Nebyl to ani strach, ani nechuť, ani nějaké filosofické cítění. Byla to biologie. Prostá biologie. Jeho tělo už nechtělo. On toužil, tělo nemohlo. Jeho starý mozek už odvykl za těch dvanáct let klidu. Nemohl teď najednou přijít, jako by se nic nestalo. Vlastně mohl. Mozek dával příkazy, které něco neustále rušilo, takže ani jeden příkaz nedospěl až do paží. Možná to bylo jeho novým srdcem. Určitě to bylo jeho srdcem. Kdo k čertu mohl nosit takové srdce, posteskl si a sklonil nůž. Co jsi mi to provedlo, srdce, ptal se ho v duchu. Ale srdce neodpovědělo a spokojeně bušilo dál.

Položil nůž na skleněnou desku stolu. Leskl se, jako by se radoval. On se na něho smutně podíval a otevřel okno. Trošku to zavrzalo, ale žena se neprobudila. Vylezl pak ven a skočil do hloubky noci. Bylo to nízko. Chtěl se zabít, ale bylo to nízko. Dopadl na nohy a zvedl se. Podíval se do okna a pak si znovu posteskl. Co jsi mi to provedlo, srdce. Ale ono jen spokojeně bušilo, možná ještě spokojeněji, když nedržel ten nůž.

Když zmizel za plotem, vstala žena a zavřela okno. Dívala se dlouho do noci a ani nevěděla proč. Hlavou jí běžela myšlenka na transplantaci srdce, kterou dělala před pár měsíci jednomu staršímu pánovi.

A to srdce jí teď zachránilo život.

 

Olomouc 8.5.2004

grafika: reluctantgourmet.com

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

CAPTCHA

Komentáře